Na počátku roku 2010 vzniknul nápad podstoupit nějakou novou výzvu a posunout naše rozhledy alespoň za hranice našeho okresu. Karta padla na česko polský etapák Sudety MTB Challenge, který podmínku destinace splnil doslova. Půl roku uteklo jako nic a tak jsme v neděli 25. 7. vyrazili v početné skupině dvou osob ve složení já a Roman Palguta vstříc novým zážitkům do Duszniků Zdroj. Letní teploty byly ty tam a polské klima naznačovalo, že se blíží Vánoce holt svatá Anna chladna z rána. Na prezentaci proběhlo vše hladce až na to, že Romanovi chyběla asi polovina věcí, které měl nafasovat, nicméně vlídným slovem nás uklidnil hlavní trasér Véna Hornych slovy, že to je v pořádku a u poláků normální zmatek, který se vyřeší stejně jako utržená náprava u jeho Pajera, které mělo značit celý závod. Pravda, oboje se s přehledem vyřešilo. Zabíráme třídu, kterou s námi sdílí celkem početný nizozemský tým a čekání na start prologu si krátíme zewlingem ve spacáku.
Hodinu a půl před startem nám to nedá, naskáčeme do dresů reprezentujících naše domácí barvy a vyrážíme na průzkum. Na úvod nás čeká 3 kilometrová trať se 170 metrovým převýšením a celkově dalších 234 bikerů z 15 zemí. Jak zjišťujeme, tak 95% trati vede po asfaltu nebo po kostkách a končí u střeleckých položek biatlonového areálu Jamrozowa. Jak správně tušíme, vteřiny získané v této časovce neznamenají v konečném účtování nic. Na trati nás podporuje Jarda Lenfeld a motivuje nás, že když se dostaneme pod deset minut, máme u něj pivo. Plán plníme na 100% a tak Roman končí v prologu s časem 0:09:17 na 20. místě celkově a 10. v kategorii. Já jsem celkově 60. a v kategorii 29. a jako poslední se s časem 0:09:57 vejdu pod deset a pivo je moje. Večer poznáváme zbytek české ekipy a to především kolegy z třebechovického MTB Oreb teamu, kteří zde startují v kategorii týmů.
Denní režim je následující 6:00 budíček, 6:00 – 8:00 snídaně, 7:30 – 8:30 přejímka báglů, 10:00 start. Pod tíhou nervozity z první etapy a apelem na nutnou přesnost při dodržování časového harmonogramu vstávají první nedočkavci raději v 5:30. Ono se totiž lehce může stát, když v jedné třídě spí vedle sebe cca 20 lidí, že se všichni probudíme třeba až v jedenáct. Vyrážíme na snídani a následně se opět vracíme do spacáků. Nicméně pod tíhou strachu, že nám po půl deváté nikdo nevezme věci do kamionu, sedíme další hodinu ve škole. Start je přesně v deset a podle itineráře nás čeká 83 km a 2000 m převýšení. Tahle etapa naplňuje předpoklady úvodní etapy na seznámení s terénem vedoucím až na pár rozbahněných úseků po širokých a poměrně pohodlných cestách. Hned po startu vyšplháme na Vrchmezí, abychom hned sjeli do Zielence, skrz lesy vedoucími podél českopolské hranice u Orlického Záhoří přemýšlíme, zdali v neděli zvládneme absolvovat závod Dobrušského poháru. Než se nadějeme stoupáme na Suchý vrch a co nejrychleji míříme do Králík, jelikož počasí nemá s tím tradičním červencovým nic společného. Roman končí v kategorii 30. (4:45:51) a já 35. (5:03:23). Následuje opět zabrání školní třídy, rychlé sprcha, večeře ve školní jídelně a nástup k servisnímu stanu a kterém často stojí osud pokračování či nepokračování v závodu.
První regulérní etapa totiž prověřuje technických stav většiny kol a to i včetně našich. Nezáleží kolik desítek nebo stovek tisíc jste do kola investovali, zda je fungl nové nebo staré postupem etap odejde každé. Destičky a ucpané bovdeny jsou rutinou, nicméně zde vznikají takové skvosty, jako je například Scalpel 2010 s 20 let starým ražením SIS, které však jako jediné funguje a majitel je nadšený, že může pokračovat v závodě dál. Ukázkou jsou reportáže z letošní Beskidy MTB Trophy. Zatím to exkluzivním servisem stojí dodávka přeplněná materiálem, vínem a především dobrou náladou ve složení Jirka Uždil z Cykloservisu, Zdeněk Ševců alias Meďoch z Mr. Sport z Police nad Metují a Honza Mikeš z Kola Mikeš Česká Skalice.
V úterý ráno je už nástup poměrně vlažnější a s dodržováním denního režimu si nikdo moc hlavu neláme. Tak jako tak v deset opět stojíme na startu a vyrážíme z Králíků do Stronie Slaskie, kdy nám v cestě stojí 78 km a 2800 m převýšení. To ovšem nemění nic na tom, že abychom dostali další večeři, musíme ze tří stran, jednoduše řečeno třikrát sjet a vyjet na Kraličák. V cestě nám taktéž stojí nejdelší stoupání letošního závodů, které má 11 km a takřka 600m převýšení a také půvabný sjezd z Czarne Gory, o kterém jeden sjezdař ze zázemí prohlásil, že by měl problém to dát. Dali jsme to a Véna na nás nevyzrál. Roman končí v kategorii 22. (4:45:51) a já 32. (5:03:23). Celkově se začínáme pozvolna posouvat kupředu. Opět následuje sprcha, která se zdá být blíže než je a tak pochod za ní připomíná další etapu, večeře, vyhlášení výsledků, případný servis, pokec o všem možném i nemožném, snaha koupit si jídlo v polském fast foodu, kterou vzdáváme po 15 minutách nezájmu při stání u baru. Držíme se večerky ani ne tak poslušností, ale únavou a tak v 10 zhasínáme a v ryze česky obsazené třídě uleháme ke spánku.
Ráno si dáváme brzkou procházku na snídani, kterou někteří z Třebechovic považují za nejhorší, jelikož nenašli ovesnou kaši. Spousta lidí nechala tentokrát servis kol až na ráno a tak prakticky až do startu probíhá reinkarnace kol. Čeká nás „krátká“ etapa s 59 km a 2000 m převýšení ve směru Stronie Slaskie – Bardo. Zahajujeme čestným kolečkem po městě, kdy nás očekávalo asi tolik lidí, jako když projedete cihelnou v Pulicích. Zanedlouho už ale svištíme do kopce a postupně se opět trháme. Po několika minutách závodu se vždycky sjedou ti stejní lidé, takže už si nevyptáváme odkud, kdo je, ale konverzačně jsem značně dál a stávají se z nás bikeři lingvisti. Užíváme si parádní singletrek přes Borůvkovou horu, který ukazuje všem, že Sudety jsou pro bikery zasvěceným krajem. Celá trasa je poměrně jezdivá a je korunovaná sjezdem skrze křížovou cestu, která je doslova kalvárií. Inu Véna z toho chtěl trochu udělat i poznávací zájezd a tak většina z nás marně vzpomíná kolik je křížové cestě zastavení a věří v brzký konec. V cíli jsem hned za sebou Roman 25. (3:31:06) a já 26. (3:31:34). Nohy už trochu nestíhají a tak jim za odměnu věnujeme masáž, stejně tak se tenčí energetické zásoby a tak i druhá večeře je nutností. Po dojezdu však lehce nezvládáme bydlení a tak se nevědomě o samotě zabydlujeme u několika poláků. Před jedenáctou se nám podaří je přesvědčit, že už je čas spát. Nicméně nás v následujících vteřinách ohromí chrápaní, na které jsou krátké i špunty do uší. Rezignace a prázdná chodba školy je optimálním řešením.
Ráno nás konečně budí azuro a nadšení umocní Vénův výklad trati doplněný historkami ze značení, který je devízou pro česky mluvící závodníky. Čeká nás trasa z Barda do Gluszyce s 58km a opět 2000m převýšení. Mezi první a druhou občerstvovačkou, se nachází famózní singletrek, který sice stoupá, ale zato si člověk až na pár nehorázných stojek tuhle část užívá. Parádním zážitkem je předjíždění skota, který přijel z Dánska, na kole má mimo kamery asi 12 světel, které před každou občerstvovačkou rozsvítí. Už od neděle se tváří jako velký elegán, který se s každým kamarádí, a když ho předjíždíte, popřeje vám šťastnou cestu. V jedné stojce ho opět předjíždím rychlostí asi 9 km/h, což nese značně nelibě, začne mě křižovat, následně vystrčí lokty a poté mě jednou ranou pošle mimo stezku. Za což si osvojí všechna česká i anglická sprostá slova včetně přídavných jmen. Po singletreku vystoupáme super cestou na Wielkou Sowu, kde na nás povzbudí parta Pítrsovců, abychom přes Malou Sowu sjeli parádním sjezdem k cíli do Gluszyce. Když už máme Gluzsycy na dohled čeká nás neskutečných 170 výškových metrů a až následný sjezd s cílem.
Tělo už je z automatizované a tak pokračujeme jasně: mytí kol, zábor výhradně české třídy, sprcha, masáž, první večeře, servis kol a druhá večeře. Zda se předvede Roman, kdy zvládne požít rodinou pizzu o průměru cca 45 cm s označením Diablo, čili pizza, která pálí večer i ráno. Za asistance kolegů sušících jeho obličej ubrousky to však zvládne a je hrdinou večera.
V noci se spouští průtrž a tak nás v poslední etapě čeká lehce blátivý podklad. Véna lehce pozměňuje trasu, jelikož v některých místech neprojede se svým Pajerem a tím pádem to není sjízdné ani pro kola. Poslední den nás čeká 72 km a 2500 m dlouhá trasa vedoucí z Gluszyce přes Janovičky, Radkow, Božanov až do Kudowe Zdroj. Parádní bikeřina, parádní bláto, všichni jedou, co to jde, protože už není na co čekat a těší se na finisherská trička v cíli. Vše jde parádně, asi na 50 kilometru spojuju síly s Tomášem Saňou, s kterým osamoceně přijíždíme až na poslední kilometr. Pomalu si gratulujeme, nicméně se ujistíme, že poslední kilometr je kritický a tak schody k lázním v Kudowé spíše seběhneme, než sjedeme. Doslova poslední nijak těžký sjezd, který je doslova 200 metrů od cíle, však lehce podcením a tak následujících asi deset metrů plachtím vzduchem a zapletený do kola si dřu kolena, lokty a ruce. Holt, kdo neměl na Challengi zelený Novikov, jako by tu nebyl. Posbírám se a dojezd si už užívám – prvním etapák máme za sebou. V etapě končím 27. (4:15:57) a Roman 35. (4:31:22) po dvou defektech.
Celkově vítězí belgický bulhar Wouter Cleppe s časem 17:44:20, nejlepším Čechem je na druhém místě Marek Nebesář 18:08:26. Roman Palguta hájící barvy Cyklo Tony končí v kategorii solo na 22. místě s časem 21:34:52 a Miloš Židík TriClub Dobruška 26. za 22:00:51, kdybych uměl jezdit na kole tak to mám pod 22. Výbornými výsledky se představili Tomáš Čada a Petr Kordík z Czech Sudety Teamu, kteří s časem 20:13:48 obsadili v kategorii týmů masters 2. místo a celkově skončili 4., dalšími regionálními reprezentanty byly Jirka Voňka a Josef Vejnar ze Spartaku Vrchlabí, kteří s přehledem zvítězili v čase 22:58:55 v kategorii týmy 100. Za povšimnutí stojí také výkon Alešů Hříbala a Krpaty z MTB Oreb teamu, kteří celý závod zvládli na vodě, čtyřech tabletách enervitu a parádní týmové spolupráci. Prakticky zvítězil každý, kdo absolvoval.
Z 236 startujících dokončuje 206, celkově máme za sebou 351 km a 11400 nastoupaných metrů, především však skvělý týden, který stojí za to zkusit.
Best of galerie zde a parádní videa jako lákadlo na příští rok tady.
