Tento den byl pro mnohé smrtelníky běžným parným, červnovým dnem, který nejspíš většina strávila válečkou u vody, nebo odpočíváním ve stínu s knížkou v ruce. Pro 265 běžeckých bláznů, s mírnými sebedestruktivními sklony, byl tento horký den ve znamení extrémního běžeckého horského závodu na 30km s nastoupanými 1300m. Jednalo se o první závod ze série Salamon trail running cup, takže o kvalitní účast se postaralo hned několik borců z české skyrunningové reprezentace, včetně borce Roberta Krupičky. Závod se konal v malebné krajině Dolní Moravy. Trasa vedla z Dolní Moravy téměř až na Kralický Sněžník, kdy prvních 15km bylo v podstatě jen do kopce a zbývající porce kilometrů zase dlouhé technické seběhy, střídané mírnými výběhy.
Z našeho TriClubu Dobruška se našli jen dva odvážlivci, kteří si troufli na tento extrémní závod a nebyl to nikdo jiný, než náš rychlík Jonáš Chudý a letošní, stále ještě čerstvá, posila Lenka Ungerová.
Počasí nám „přálo“, už od brzkých ranních hodin rtuť teploměru sahala přes hranici 25°C a v době závodu se dostala přes 30°C, takže z extrémního závodu se stal závod ještě extrémnější. Startovní výstřel zazněl v 11:00 za zvuku helikoptéry s kamerou ČT nad hlavami. Takticky jsem se postavila spíše do druhé poloviny startovního pole s myšlenkou, že není kam spěchat a že začnu spíše pozvolna. 14 denní tréninkový pobyt v Krkonoších byl znát a již od prvních metrů jsem se probojovávala směrem dopředu. Prvních prudkých 7,5km jsem lehce, bez větší námahy vyběhla a za zády tou dobou měla už několik závodníků, kteří ke zdolávání kopců volili spíše chůzi, nebo „indiána“, než běh. Následoval kratší seběh a hned poté velmi prudký 2km stoupák. V tomto soupáku, cca na 9km jsem doběhla našeho rychlíka, čerstvého inženýra, Jonáše Chudého, který si pomalu kráčel, jako na výletě . Když mě uviděl, okamžitě se projevila jeho chlapská hrdost, že ho přece nepředběhne ženská, takže se rozběhnul, zamakal a “cuknul” mi. Bohužel měl poslední dobou, díky škole, jiné starosti, takže tréninkové manko se záhy projevilo, na 11km jsem ho doběhla, jak se kochal krásami tamní přirody a brzy mu ukázala záda. Následovaly další cca 4km technického běhu po úzkých pěšinkách téměř až na Kralický Sněžník. Stále jsem si říkala, že jsem až moc v pohodě, energie jsem měla na rozdávání, což bylo znát hlavně ve výbězích, kdy většina přešla do chůze a já je jako kamzík předbíhala. Zlom nastal na 17km, kdy začalo prudké technické klesání, plné kořenů a kamenů. Zjistila jsem, že technické seběhy (a seběhy celkově) neumím a většina „chodců“, přes které jsem šplhala cestou nahoru, mě v sebězích doslova převálcovala. Zkusila jsem to taky pořádně rozběhnout, ale výsledek byl akorát ten, že jsem během chvilky 2x zakopla a málem byla omotaná kolem kořene. Do 22,5km, stále plná síly, jsem si říkala, že budu muset konečně máknout, abych v tom cíli vypadala taky trošku vyčerpaně. Stále to vypadalo, že bych se mohla dostat na čas pod 3h, což by byla naprostá paráda! Na 23km byla poslední občerstvovala, po které následovalo 5km stoupání po široké, lesní cestě. Udělala jsem školáckou chybu, že jsem se na občerstvovačce zdržela delší dobu, než bych měla a ta náhlá změna pro tělo ( dlouhé stání po cca 2,5h souvislého běhu) mě totálně rozsekala. Nebyla jsem schopná souvisle běžet a musela jsem to prokládat chůzí. Velké vedro a moje totální vyčerpanost dala vědět obrovskému hejnu much, které už zřejmě čekaly na můj skon a doprovázely mě až do cíle. V těchto posledních kilometrech byl pro mě doslova každý metr naprostým utrpením. Sluníčko na mě pražilo, bolela mě hlava a tomu, že mě předběhly dvě závodnice jsem nevěnovala sebemenší pozornost a absolutně jsem nevyvinula snahu se jich chytnout, protože jsem bojovala zatím asi tu nejtěžší bitvu ve svém životě (v závodě) sama se sebou. Po tomto 5km stoupání jsme přiběhli na sjezdovku, z které to bylo do cíle 1 km. Prudký seběh, -22,4%, já totálně rozsekaná, nohy jako betonový sloupy, jsem měla chuť padnout a skutálet se do cíle, protože nohy už mě vážně neposlouchaly. Jeden pán fotograf, co stál podél trati mi povídá: „Už jen 300m a jen z kopce, to už je brnkačka!“ a moje odpověd zněla: „ No právě, že jen z kopce…..“. Cílovou bránu jsem absolutně vyřízená,ale šťastná, protnula v čase 3:08:30 a vyhlížela jsem Jonáše, kterého jsem očekávala v těsném závěsu. Uběhlo necelých 30min a v čase 3:38:09 se pod cílovou bránou objevil někdo, kdo vzdáleně připomínal Jonáše Chudého. Dotyčná osoba, teda spíš jen tělesná schránka, byla totálně vyčerpaná, měla zamžený pohled, ozývalo se podivné blábolení, ale ano, byl to náš Jonáš!!
Vítězem závodu se stal Robert Krupička v neuvěřitelném čase 1:54:56 !! Vítězem se nestal jen Robert, ale všichni, kdo se v těchto náročných podmínkách dostal do cíle!
Bylo to těžké, ale zároveň krásné a ikdyž jsem si sáhla na dno svých sil, tak už teď vyhlížím další podobný závod!!
Před závodem jsem si dala cíl být do 10. místa v kategorii s čase pod 3h:20min. To se mi povedlo a můj čas 3:08:30 stačil na 6.místo v kategorii (ze 17) a 9.místo absolutně v ženách (ze 38), takže veliká osobní spokojenost!!
Jonáš Chudý se s časem 3:38:09 umístil na 40. místě v kategorii a 183. místě absolutně v mužích
